Žženo,

já to chápu u těch prarodičů, ale u kamarádů si to neumím moc představit (jako že by se jich našlo víc, kteří by hlídali malý děti s chutí a pravidelně).

A s tím posíláním dál... to je asi jak kdy. Znám lidi, kterým bylo hlídáno a sami hlídaj (nebo spíš je to o tý radosti z přítomnosti), ale zase jiní lidi sem píšou, že je prarodiče hlídali velmi často, ale jim rodiče nehlídají, tj. ten řetěz se přerušil.

Já si (možná naivně) u tý ne-nukleární rodiny představuju právě ten řetěz, tj. já jsem ve své době něco "dostala" a považuju za samozřemé, že to předám dál. Ani tak se nedivím člověku, kterej to nedostal, že to automaticky nebere tak, že to "předá dál", ale přijde mi zvláštní, když to někdo dostane, ale má už v době, kdy tomu to dítě sotva odrostlo, jasno, že on to poskytovat nebude.

Nepohoršuje mě to, ostatně je to každýho věc, ale vnímám nesoulad v horování pro rodinu, která není nukleární (s tím, že kdo to tak nemá, je divnej), a současný deklaraci toho, že já to, co dělá dost velkou součást tý "nenukleárnosti" dělat nehodlám.