Bouřko,
no, já myslím, že člověk, který si s dítětem buduje vztah na základě důvěry nebude apriori znevažovat jeho informaci o tom, že ho babička přivazuje za nohu ke stolu nebo vychovatelka ve školce tahá za vlasy. Pouze tyto věci nebude předjímat. Že se dítěti může jak u babičky tak ve školce stát něco nepříjemného je jedna věc, počítat s tím předem věc druhá.
Že se děti nemají strašit se už dnes bere jako "většinový názor", stejně jako že se nemají děti bít. Živení strachu beru prakticky stejně jako strašení. Přesto ale můžu mít "pochopení" pro strach, který má nějaký racionální základ. Moje dítě se třeba bálo zlodějů, takže trvalo na tom, že musí být přes noc zamčeno. Zamykali jsme, ale i přes to jsme s ním mluvili o tom, jak moc je to reálné nebezpečí (ano, stává se to, obvykle za určitých okolností, předcházet tomu lze tak a tak). Dneska už si na nějaké zloděje asi ani nevzpomene. Ale taky se někdy ve 4 letech "bálo" jít na tramvaj jinou cestou, než kterou jsme chodili obvykle, což racionální základ nemá - přesněji řečeno pravděpodobnost, že se ve dvě odpoledne "něco stane" cestou od domu k tramvaji je podstatně menší, než že tě někdo vykrade - takže se mu neustupovalo právě proto, aby si samo ověřilo, že se na té jiné cestě k tramvaji nestane vůbec nic.