Přidat odpověď
Já si myslím, že když chce být člověk dobrým rodičem, tak občas musí "vykročit ze sebe" a přiznat si, že to dítě není takový, jak si představoval, a že aby mu prospěl, musí opustit svoje stereotypy, jak si myslí, že by to mělo bejt SPRÁVNÉ, a udělat to, co je opravdu POTŘEBA a co rezonuje s potřebama toho dítěte.
Jako příklad mě napadá, že má představu, že ke vzdělání patří umět hrát na housle, ale dítě k tomu nemá ani vlohy, ani ho to nebaví. Tak jestli ho donutí na ty housle hrát v souladu se svou představou, že to vzdělanej člověk prostě MUSÍ, nebo jestli bude ochoten a schopen ze své představy "cuknout" v momentě, kdy uvidí, že to dítě trápí.
Ale housle jsou jen jednoduchej příklad, ve skutečnosti to bývá mnohem složitější.
A ani tak nemá ten rodič nikdy jistotu, že to bude správně.
Předchozí