No zaskočí. Já bych třeba neřekla, že žiju svůj život (co si pod tím představuju, jsme popsala na začátku), žiju život, co je třeba. Abych to víc vnímala jako svůj život, to bych v něm musela mít nějaký prostor pro sebe, což zrovna moc nemám. Ale neberu to nějak útrpně ani jako sebeobětování. Dělám co je třeba, a i když to není, jak bych si třeba přála (což není nic nerealistického), tak je v tom spoustu radosti, a jednou se to třeba zlepší