Přidat odpověď
„Lákadlo musí být,“ psala Němcová opakovaně, když uvažovala o „lidovém“ čtenáři. Poslouží-li nám ale Kafka jako lákadlo, neměli bychom hned zapomenout jeho slova: Čím jsou Němcové dopisy „nevyčerpatelné pro poznání člověka?“
Korespondence má tři fáze: Tou první je spisovatelský vzestup Němcové v brilantně stylizovaných dopisech ze 40. let, plných vřelosti, například manželům Čelakovským. Tou druhou je smršť několika intenzivních milostných vztahů, nepříznivých politických událostí a pronásledování od počátku 50. let do roku 1855, kdy Němcová až na poslední chvíli - i vinou úředního zadržování dopisů - přijíždí za umírajícím synem Hynkem do Prahy. Třetí fáze se podobá pádu hvězdy.
...
Jestli je v souboru korespondence něco opravdu intimního, co čtenářem otřese, pak jsou to právě dopisy s manželem Josefem Němcem a později s dětmi - syny Karlem a Jaroslavem a dcerou Dorou. Němcová na svého muže mnohdy žalovala a mnohdy ho hájila: „Ať je táta divný, on je přece Váš táta a je rozšafný muž, a on je přece jediný, kdo nás neopustí, kdyby nás všickni opustili.“ Tak se i stalo. Němec jí zas ve svých rozvláčných listech plných životní prózy píše verše k svátku, a když má kvůli domovním prohlídkám pálit její listy, říká: „Já nerad, co od tebe pochází, zničuju.“ Jindy jí však vyčítá sobectví, když sama cestuje na Slovensko v roce 1855 a rodina má bídu a sžíravě jí píše, „jak si hezky odporuje“.
Bilanci manželství i lásek najdeme v krajně otevřeném listě Němcové z 13. 6. 1857: „Málokterá žena má tak v uctivosti manželskou důstojnost, jako já měla a mám, ale víru v ní jsem pozbyla záhy. Kde ji vidět? - Samá lež, klam, privilegované otroctví, nucená povinnost, zkrátka sprostáctví,“ píše vlastnímu manželovi, a dále nešetří jeho ani sebe: „Měla jsem ctitele nejednoho, - jeden měl ducha, který mne zaujal, onen tělo, ten srdce, onen rozumem, ale konečně jsem přece v nich neviděla, po čem jsem toužila; muže, před nímž bych se ráda kořila.“ Můj ráj a vaše žízeň „Touha ta spočívá v duši mé jako kapka, která nevysýchá ani neodtéká, ale věčně se třpytí, jako diamant; je to ona touha po neskonalé Kráse a Dobru, je to ona touha, která člověka z prachu povznáší, která, kdy se octne v přírodě, náruč mu rozevírá, že by celý vesmír k srdci přitiskl, která ho vede na cestu kalvárie! - Touha ta spojená s láskou, láskou opravdivou, né k jedné osobnosti, ale ku každému člověku, k veškerému lidstvu, láska, která nežádá odplaty, nalézaje sama v sobě vše, snaha státi se vždy lepší a Pravdě se zblížiti, to je můj ráj, moje štěstí, můj cíl.“ A to je pokrm, který by mi chutnal, chce se dodat s Kafkovým umělcem v hladovění, který umírá v kleci.
https://www.lidovky.cz/dopisy-umelkyne-v-hladoveni-d14-/noviny.aspx?c=A080419_000107_ln_noviny_sko&klic=225024&mes=080419_0
Předchozí