Manžel chce inspirativní, kreativní, úspěšnou, zajímavou, reprezentativní, neunavenou ženu (vyrelaxovanou), která levou rukou vede domácnost (dokonale uklizeno). má vycepované, úspěšné děti a vydělává něco kolem 200 tisíc měsíčně. Ve volných chvílích s ním vede filozofické debaty. Má mě. Vzhledem k tomu, že má zájem mluvit jen o tom, jak vydělat spousty peněz (s tím nápadem mám přijít já), maximálně mluví o tom, jak nevychovávám děti, jak našel na zemi vlas nebo na lince drobek, tak nemáme ani moc společných témat, protože to co řeknu já není inspirující a nemá přidanou hodnotu. Nevydělávám 200 tisíc a protože chodíme spát v jednu a vstávám v šest, jsem unavená. Doma nejsem reprezentativní, protože i když mám slušné džíny a tričko, tak se v těch chvílích, co jsem doma snažím uvařit, uklidit než přijde domů (stejně je všechno špatně). Vozím na tréninky, vracím se domů s dětmi kolem deváté večer. Mezitím se s nimi snažím učit (tedy s tím menším). Pořád mě tlačí do toho, abych vydělávala víc, ale nejhorší na tom je, že podvědomě (dnes jsem se nad tím hluboce zamyslela), tu práci změnit nechci a nechci ani vydělávat víc a být soběstačná, protože pak bych ho opustila. Mám ho ráda, vím, že mě má rád, ale nebaví mě žít s člověkem, kterému na mě pořád něco vadí, nic mu není dobré. Pořád říká něco jako, že buď se změním nebo má jen dvě možnosti, opustit mě, ale to nechce, protože mě miluje a neumí si život beze mě představit a nebo že skončí se životem. Dřív mě to ničilo a teď se ze mě stává bezcitný člověk a napadají mě takové myšlenky, že je mi to úplně jedno. Dostal jste se někdo do takto šílené fáze apatie? Rozchodili jste to, zvládli jste to?