Maceško - upřimnou soustrast. Ale na druhou stranu ti mohu jen závidět, že tvá babička zažila a užila si tvých dětí, ba se dožila i tvých vnoučat! Jak píšeš - kdo hodně má, hodně ztrácí...

Mám teorii, že jsou "rychlé" a "pomalé" rodiny. Já patřím k rodinám pomalým - mně měla mamka okolo 40, její mamince bylo 30, když se jí mamka narodila. Tudíž mé babičce bylo skoro 70, když jsem na svět přišla já. I když jsem - na naši rodinu - s první dcerou spěchala a měla jsem ji ve 25, babička se jí nedožila.
Ale všichni, kdo babičku znali tvrdí, že jsem celá babička. Chtěla bych, aby to byla pravda. Byla láskyplná, obětavá, úžasná kuchařka, studnice lidových písniček a říkadel, ale i umělých básní, které mi recitovala... Nikdy jsem nezjistila co to bylo - báseň, která začínala: "U brány do města seděla chudá žena a s hrůzou viděla, jak její dítko sténá, hlavičku svou ji kloníc ku rameni..." Znám toho kousek, hledám v paměti i hlubinách internetu a nenacházím...

K paradoxům života patří to, že kdo znal mou druhou babičku - maminku mého táty, která zemřel velmi mladá - každý tvrdí, že jsem "celá babička". Mám její jméno a jak vidím těch pár fotografií, ráda bych měla i její krásu. Víc mi po ní nezbylo a co zemřel před třemi roky tatnek a vloni jeho sestra (oba přes 90 let), není už nikdo, kdo by na ni pamatoval...

Svou českou babičku slyším kdykoli jsem v kuchyni. Vyrůstala jsem u ní do 6 let a tak jsem s ní vařila a pekla - a ona povídal. Proč dáme do horké jíšky studenou polévku, proč těsto na palačinky umícháme dopředu, jak má vypadat těsto na kendlíky a jak mají chutnt játrové knedlíčky. Naučila mne základy a lásce k vaření. Úctě k jídlu a tomu, že láska dělá z pouhých potravin pokrm, z domu domov a lidí rodinu.