Mně se v autobuse cestou do města na nákup bot zeblil pětiletý syn. Bez varování ohodil sebe celého, sedačku... Řidič brblal, ale co jsem s tím asi mohla dělat. Vystoupili jsme, na zastávce jsme id soucítících dam dostaly papírové kapesníčky, dojeli mhd k nejbližší kamarádce, tam za průběžného ublinkávání byl syn převlečen do růžového pyžama (jedinej kus oděvu v jeho velikosti, co kamarádka měla), vybaven blicími pytlíky a jelo se taxíkem domů.