Trochu nostalgický příspěvek.
Umřela mi moje milovaná babička, kus mého dětství, tmel mezi námi (tehdejšími) dětmi. Pořád si s ní povídám, nechci se s tím smířit.
Tuhle jsem potkala svého zetě s dětmi, mými milovanými vnoučátky, a já jsem si najednou uvědomila, že s nimi mluvím slovy mojí babičky, používám stejnou dikci, tón hlasu, slovní spojení. Dříve jsem to tak neměla. Nevím, jestli je to převtělený smutek nebo babiččino žezlo, které jsem přijala. Asi mi začíná nová éra života