Znám to velice dobře. V současnosti jsem na tom už tak, že uvažuju o psychologovi.
První nepříjemné pocity jsem začala mít v době, kdy onemocněla rakovinou teta, někdy před deseti lety. Postupně jsem si vznik její nemoci "odůvodnila" a tak nějak nad tím přestala přemýšlet.
Před rokem a půl objevili rakovinu mámě. Moje máma vždycky velmi dbala o své zdraví a přesto onemocněla. Během její léčby jsem nějak neměla prostor nad tím přemýšlet. Před vánoci dokončila ozařování a od té doby všechny její výsledky vypadají ok. Na nemoc se přišlo náhodou ve velmi raném stadiu.
Potom, co všechno máma zdárně zvládla, to na mě všechno "dolehlo". Rakovinu máme v rodině a já z ní začala mít strach, pořád se pozoruju, navíc moje životospráva není tak vzorná jako mamky, ke všemu mám sklony zajídat stres, tak se stresuju z rakoviny, nato zbouchám čokoládu nebo sušenku abych se uklidnila a pak se z toho stresuju ještě víc. V noci nemůžu spát a nevím jak z toho ven. Strašně moc bych potřebovala to někomu říct, uklidnit, ale není kdo, kdo to nezažil tak nepochopí. Manžel pro tyhle pocity moc pochopení nemá, jeho názor je takový, že je třeba hodně pracovat, aby nebyl čas moc přemýšlet, ale to funguje jen chvíli, ty myšlenky jsou jako otravní komáři, pořád lítají v té hlavě a nepříjemně bzučí. Jsem na sebe naštvaná, že jsem slaboch, který není schopen unést životní nepříjemnosti a hned se z toho hroutí.
Taky mám neurčité zdravotní potíže, ale k doktorovi se bojím, stydím se za to, že jsem nejspíš simulant, ale co kdyby to byla pravda?