Přesně tohle jsem psala v prvním příspěvku.
"Normální" děti ho do kolektivu nepřijmou, ani kdyby se učitel na hlavu postavil, v nejlepším případě si ho nebudou moc všímat, ale těžko budou mít touhu kamarádit se s někým, kdo jim ubližuje, ať má poruchu chování nebo ne.
Celé dění ve třídě se přizpůsobuje člověku, který ostatním tak akorát ubližuje a na ostatní děti, které taky ten prostor potřebují už nezbývá. A ještě musí strpět zlomyslnosti od "divného" spolužáka. Fakt super přístup.
Notabene jak asi pomůže tomu inkludovanému dítěti vědomí toho, že se s ním nikdo nechce bavit a nikdo ho nemá rád? Nejsem odborník na poruchy chování a psychologii, ale nehraje roli při léčbě poruch chování i to, jestli je dítě šťastné a spokojené? Myslím že ano. A může být dítě šťastné a spokojené v kolektivu, kde "vyčnívá" a nikdo ho nebere?
Není v tomto pohledu celá inkluze spíš kontraproduktivní? Nebylo by dítěti lépe v kolektivu "mezi svými", kde mu budou rozumět?
A nebylo by ostatním lépe ve třídě v kolektivu, kde po nich nikdo nebude házet židle nebo je strkat ze schodů.
A ptám se znovu: Kde je jaký přínos inkluze?