Jsem bývalá vrcholová sportovkyně (volejbal od 6 - 30 let) a byla jsem šťastná. Paradoxně teda soutěživá nejsem a nikdy jsem nebyla, ale ten kolektivní sport mi dal hrozně moc, hlavně lidsky, a čerpám z toho denně. Zároveň ale lituju, protože klouby mám naprosto odepsané a štve mě, že nemůžu ani pořádně chodit. Denně musím doma cvičit, abych oddálila totálky, protože jsem na výměnu kloubů moc mladá (tak aspoň na něco jsem mladá :) ).
Dcera nejde v mých šlépějích (aktivně se věnuje naprosto odlišnému sportu, který se vrcholově provozovat nedá) a jsem za to ráda. Ale stejně bych to cítila i u syna, kdybych nějakého měla :)
Jinak bývalý přítel byl taky úspěšný sportovec a "chlubil" se mnou a současný je absolutní nesportovec a je pyšný na to, že jsem bývala dobrá sportovkyně. Podle mě když není chlap zamindrákovaný, je vše v pohodě, ať dělá žena cokoliv...