Jsem přesvědčená o tom, že člověk, co se nechce léčit, žít nechce.
Nevíme ani, co by ta léčba obnášela - bavíme-li se o sobectví. Proběhlo tu několik diskuzí, v nichž některé přispěvatelky psaly, že by nikdy nechtěly být dětem na obtíž. Přišlo mi to někdy až choré, plánovat si DD atp. Ale zde je i možné, že léčba by vyžadovala maximální zapojení druhé osoby, třeba odvoz na chemo, péči o tu paní doma (když syn třeba může bydlet jinde, možná studuje, nebo ani nemá ŘP....). Možná na to paní nemá sílu. A není pravda, že by nebojovala. Zřejmě bojovala dost už se synem o jeho život a následující roky. Možná už jen nemá munici.
Já vnímám svůj život jako každodenní boj. Už jen vstát ráno z postele. Být to na mně, raději bych usnula a už se nevzbudila. Každý den je o tom, že musím. Ne chci. Kdyby přišla taková dg, neměla bych na takový boj z čeho brát.