Hele, fakt těžké téma.

Jedna paní (cca 50) - dospělý syn (cca 25). Měl těžkou nehodu, byl několik týdnů v kómatu, ona si i vzala volno z práce, seděla u něj a tak... On se pak probral a je doma. Jí diagnostikovali rakovinu. Ona odmítla léčbu. Rodina na ni různě tlačí a přemlouvá jí... Ona odmítá.

Já ji chápu, ačkoli (mi) to nikdy neřekla, věřím, že za ty týdny u lůžka syna nabídla svůj život za ten jeho Bohu či jiné vyšší moci mnohokrát. A že teď to bere jako svou "daň" za jeho návrat do života.

Osobně si myslím, že v její situaci (tj. dítě už dospělé) bych asi dělala totéž. Kdyby bylo dítě malé, tak by to bylo jiné asi.

Sama už si ani nepamatuju, co všechno jsem slibovala a nabízela v duchu, když moje dítě bylo v ohrožení života.

Chápete? Nechápete? Je moc nepochopitelná obava, že když já se uzdravím, ten někdo si to rozmyslí a vezme si zpátky moje dítě?

Nic bližšího psát nebudu, je to fakt tak těžké, že nechci.