také vzpomínám, občas, nebo někdy i častěji a na to,jak to bylo u obou babiček,u té druhé,co žila s námi v bytě,vzpomínám na její pokojíček,kde měla starší bílý nábytek,kulaty stůl,postel,otoman a 2 křesílka...achjo

A zrovna dnes jsme se bavili s manželem,jaká je velká škoda,že se člověk bohužel s generací prarodičů většinou tady na tomto světě míjí - manželovi bylo 35,když zemřela jeho babička,velmi inteligentní a milá žena,která právě jeho z vnoučat měla nejradši a on bohužel v těch 35 byl zrovna v největším životním kvaltu - profesně úplně jiná a nová práce,2 děti školou povinné,věčné opravování starého rd,ve ktrém jsme tenkrát bydleli,prostě všechno,jen ne ten čas a hlavně zkušenosti jaké máme ted a právě ted bychom si moc rádi každý s těmi svými babičkami chtěli popovídat o životě - a už to nejde.
Moje mi umřela v mých 25,to jsem byla ještě vyloženě střeštiprdlo na vážné rozpravy o životě a právě jsem měla čerstvé miminko k batoleti.