O školství se tady hodně píše, chodí sem učitelky. Sepíšu menší elaborát, pro ty, kdo nenají chuť číst to celé, nejdřív to hlavní.

Školství v řadě aspektů zůstalo hluboko v minulém tisíciletí. Dnešní doba vyžaduje jiné kompetence, než chtějí školy. Osvícených učitelů, kteří si to uvědomují, je dost. Takoví učitelé pracují s žáky tak, aby to odpovídalo 21. století. Jenže dělají to spíš navzdory školskému systému.

A teď pár chaotických poznámek pro ty, kdo to vydrží číst.

Jedna izolovaná zkušenost, která ilustruje jádro problému: žákyně deváté třídy „se učí“ v matematice goniometrické funkce a rovnice o dvou neznámých, bez velkého úspěchu, protože neumí základy. Děsivé je, že neví, kolik je 10 % z 3 000.

Z reprezentativnějšího vzorku: studenti na VŠ nejsou zvyklí, že se mají látku nejen naučit, ale pochopit. Otázkou PROČ u zkoušky studenta většinou rozhodím. Často neumějí aplikovat např. jednoduchou matematiku na úrovni znalostí ZŠ v ekonomii, naučili se kdysi počítat příklady, to ale byla matematika, nikdo jim neřekl „k čemu to je“.

Co s tím? Držet se hesla méně může být více. Jako základ bych z každého předmětu stanovila nepodkročitelné minimum, to co s jistotou musí zvládnout i „čtyřkař“ , v důležitých písemkách by vždycky měly být i jednoduché otázky prověřující zvládnutí těchto základů. Samozřejmě, je otázka, jak toto minimum stanovit. Přírodovědci budou možná považovat za základní znalost, zda je splešťule blátivá hmyz s proměnou dokonalou nebo nedokonalou (netuším a splešťuli znám jen z Ferdy Mravence). To by se muselo pořádně promyslet a propracovat.

Uvedu příklad, aby bylo jasné, o co mi jde. Je opravdu nutné, aby trojkař nebo čtyřkař v jazykových rozborech „řešil“, zda je vedlejší věta příčinná či důsledková nebo slovesné třídy a plaval přitom ve vyjmenovaných slovech a určení základní skladebné dvojice?

Vše by se mělo učit v kontextu. Další příklad. Jeden z letopočtů, který si dost lidí zapamatuje, je 1212 Zlatá bula sicilská. Kdo však ví, co znamenala, kdo a proč ji podepsal? A jen minimum lidí asi ví, proč byla sicilská, no to už je spíš pro zájemce o historii. Má taková „znalost“ letopočtu smysl?

Přitom bych v žádném případě úplně nerezignovala na „biflování“ a tréning paměti. Člověk zkrátka nemůže spoléhat na strýčka GOOGLE a tetu WIKI, pokud neumí s informacemi pracovat a nemá elementární přehled, skočí na každý nesmysl, který tam najde.
Problém je podfinancování školství. Nejde zdaleka jen o platy, ale o celkové klima a přístup k téhle profesi.

Pár kacířských nápadů, které by podle mě prospěly, ale samozřejmě je to do debaty a nic z toho nejde realizovat ze dne na den. A musím uznat, že něco je momentálně fantazmagorie.

Se známkováním počkat, určitě nezačít v první třídě. V hodnocení přitvrzovat opatrně, ani méně nadané dítě nemusí hned na začátku školní docházky narazit na neúspěch. Známky se vůbec moc řeší, samozřejmě je to racionální v situaci, kdy prospěch na ZŠ rozhoduje nebo spolurozhoduje o přijetí na SŠ.

Hodnotit víc znalosti než chyby, nevím jestli ještě někde platí „hrubá chyba, snížení známky o stupeň“ , ale ten princip je úplně špatně, daleko lepší je procento úspěšnosti, ale ani to není ideální.

Asistent pedagoga by měl být vysoce kvalifikovaný a v každé třídě, ne jen pro zabezpečení inkluze, ale i pro práci s nadanými dětmi.

Velké slovo do pranice. Žáci by měli být o něco déle ve škole a připravovat se víc ve škole. Vím, tohle by úplně nabouralo zvyklosti. Jde třeba o to, že pokud rodiče nemohou nebo nechtějí dítěti se školní přípravou pomáhat, je dítě velmi znevýhodněno. Kolikrát tady někdo potřeboval poradit s úkolem, který dělalo dítě do školy. Je to v pořádku?

Další „revoluce“. Na druhém stupni by se mi líbilo, kdyby na předměty jako čeština, matematika, ale i další byly žáci rozděleni alespoň částečně podle úrovně. Pak by nebyla nutná předčasná selekce do víceletých gymnázií.

Uznávám, moc dlouhé a trochu chaotické, ale třeba to někdo přečetl