Z+2,

rozvod nebyla situace, kdy jsem dokázala zůstat emočně nad věcí a klidná. A to jsem v principu založením sangvinik, který se věkem posouvá ke flegmatismu, nikdy jsem nebyla cholerik ani nevyrovnaná. "Vina je na obou stranách" je obecná věta, která mi byla v době rozvodu k ničemu. Já se rozvádět nechtěla, manžel si tehdy našel jinou, lepší. Veškerou svou energii jsem věnovala snaze proplout tímhle obdobím tak, aby to co nejméně zasáhlo dcery, a abych udržela s manželem věcně korektní vztah, což se podařilo, ale stálo mě to opravdu hodně, držela jsem se tvrdě na uzdě - a byl to, podle mého, jeden z hlavních faktorů, proč u mě později propuklo autoimunitní onemocnění, veškerý hněv, který se mi nepodařilo odložit v modlitbě ani nebo rozhovorem s dobrými kamarádkami, jsem směřovala do sebe. (Proto považuji u rozvádějících se "naslouchající kamarádku" za požehnání.)

Mimo jiné jsem se tehdy babrala v tom, co jsem měla já udělat lépe, v čem jsem chybovala, mnohem víc, než bylo zdrávo, což mí blízcí viděli a rozhodně mě v pocitech provinění nepodporovali.

Asi rok po odchodu manžela jsem byla na terapii. Zdál se mi tehdy sen, že manžel dorazil na chalupu s milenkou a po mně chtěl, ať jim uvařím nebo tak něco, a já mu v tom snu vrazila facku. Psycholožka mi tehdy na ten sen řekla "konečně!" (A měla pravdu )

Obecné pravdy bez konkrétního přesahu do situace jsou často jen obecné plané kecy.