Přidat odpověď
Jsem introvert, syn je po mě, dcery jsou extrovertní. U první dcery jsem občas trpěla, měla potřebu všechno a všechny nahlas komentovat, zvlášť vyzdvihovat jejich nedostatky. Na druhou stranu jsem ji taky posílala, ať za mě vyřídí, na co stačí. A brala jsem to jako možnost naučit se chápat lidi s jinou povahou. Opravdový problém se týkal syna a školy. Měl od první třídy učitelku, dokonalý model extroverta. A ta syna těžko vydýchávala, snažila se ho vystčit z jeho ulity. Jako divadelnice byla nadšená z holčiček, které se rády předvádějí (dcery by z ní byly unešené), ale syn to nedával. Několikrát jsem s ní mluvila, ale k ničemu to nevedlo. Brala jako zaostalého, nedokázala pochopit, že je úplně normální. Jen samotář a mluvit před třídou je mu nepříjemné.
Předchozí