Myslím, že se to s věkem mění a různě vyvíjí.
Vyrostla jsem na velikém baráku s obr zahradou, celé dětství se furt něco spravovalo a pracovalo, naši nikam nejezdili a pro mě byl ideál byt v paneláku
Pak jsem v rané dospělosti měla pocit, že chci jezdit na různmá místa a ne se uvázat k jednomu.
Později jsme s mužem zatoužili mít to své místo a pořídili jsme si chalupu. Je obyvatelná celoročně. Budování okolo ní chytlo hlavně muže, já si tam šolichám pár kytek, bylinek a jinak kafíčko v pergole Chalupu máme od doby, kdy staršímu byl 1,5 roku a vzápětí jsem čekala mladšího. Tzn. pro děti to bylo fakt super, vyrostli skoro v lese, okolo nás pár chalup, co mají taky děti podobně staré, vznikla jim tam taková parta 6-8 dětí. Nejlepší to pro ně bylo tak do 10 let. Toi stavěli bunkry na zemi, na stromech, lítali po lese, v létě spli u nás pod širákem nebo stanem, u sousedů na trampolíně...Najednou sousedovic holka, která do té doby lítala po lese s klukama, dovršila 12 let a nastal zlom, začala být otrávená, furt visela na mobilu zalezlá u nich doma, atd...A strhla s sebou i ostatní mladší děti, do té doby spokojené.
Takže jsme trochu vyměkli a pořídili wifi, následkem toho mám v obýváku nasáčkovaných několik puberťáků s mobilama...ale je to takový kompromis, chodí ven, ale mají možnost i toho, co mají doma. Zatím to jde a nekladou zásadní odpor.
My tam trávíme od začátku i všechny Vánoce a je to kouzelné.
Jinak máme ji 30 km od místa bydliště, což je super. Když mají děti nějakou víkendovou akci, zápas, narozeniny kamaráda apod, není problém to otočit, jet 2 auty atd.
Jinak samozřejmě očekávám, že přijde období, kdy na chalupu jezdit nebudou chtít, ale to se zase časem zlomí a budou loudit, abychom ji jim půjčili Vidím to u dvou sousedů, co už mají dospělé děti a vnoučata, prý jakmile přešla puberta, obnovil se jejich zájem.
A pro nás s mužem je to srdeční záležistost, raději bych prodala barák ve městě, než chalupu. Najít totiž někde kousek klidu a ticha bez hromady lidí je ta největší a časem těžko splnitelná devíza.