Přidat odpověď
Máš pravdu, Šuplíku, nedošlo mi to. Je to vyjádření mýho osobního stavu, ne jako normu pro ostatní. Je to stav, kde kterýmu jsem dospěl.
Kdybych neměl děti, ani nevlastní (adoptivní) nebo neměl poblíž sebe ani např. děti svejch sourozenců, příbuznejch a tak dál a podobně, myslím, že bych si stejně našel
Nemusely by to bejt děti ve smyslu mrňata. Mohli by to bejt skauti, mohli by to bejt studenti, mohli by to bejt jiný malí či mladý lidi. Žít single ve smyslu nestarat se, co je kolem mě a co přichází a přijde, "každej sám za sebe" a "nikomu nic nedlužím," by nebylo pro mě. Protože čas i život jdou zkrátka pořád kupředu a společnost je tvořená generacema, který si pořád mezi sebou předávaj tu štafetu. Genetickej, biologickej základ beru jako přirozenou věc, tak se nový generace roděj, ale ne jako věc pro mě zásadní (jako že by smyslem mýho života bylo nutně zplodit vlastní potomky).
Znám dobrovolně bezdětný, odmala, ženy i muže. Některý z nich jsou single v tom výše popsaným smyslu. Ale víc jich je takovejch, co společnosti prostě dávaj něco jinak, než skrze děti.
Znám i nedobrovolně bezdětný, který po dětech toužili, a to někdy opravdu dost zblízka (s tím se spokoj, podrobnosti nechtěj, prosím). Nemá smysl se před nima přetvařovat, že děti pro mě smyslem života nejsou. K čemu by to bylo, když i pro ně to představuje smysl, jenže nenaplněnej? Snažit se jim nalhávat, že žili léta v omylu a ať si z toho nic nedělaj? Nebo chodit kolem po špičkách?
Předchozí