po precteni diskuse o pasti materke dovolene jsem si tak rikala, ze tim to zdaleka nekonci. Ta rodina to je proste past. Na jednu stranu clovek "nekam patri", neceka ho doma prazdnej barak, na druhou stranu si po tech letech pripadam straslive otupela. Kamaradka mi nedavno popisovala, ze neco podobneho s ni udelala AD - odrezala deprese, ale i radost. A tak nejak si pripadam, jenom prezivam, resim kazdodenni starosti, patlam dohromady praci a deti, neustale jsem zahlcena nejruznejsima pozadavkama a starostma, pokud mam vychovny zachvat, ze vyzaduji po detech samostatnost, tak to znamena, ze musim drzet v hlave priserne mnozstvi rozpracovanych zalezitosti po nekolik dni nez to robatka dotahnou.

A i kdyz vypadneme nekam s manzelem pryc, tak staci den doma a jsem v tom zpatky. Do toho vycitky, ze mladsim se nevenuju tolik, kolik jsem se venovala starsim kdyz byly v podobnem veku. S vetsima jsem travila mraky casu ruznym vyrabenim, pilovanim krasopisu (ve vysledku marne, holka v sekunde pise tak necitelne, ze tim dovadi ucitelsky sbor k zoufalstvi), u tech mladsich mi staci, ze neco splacaj a ja to podepisu. A to nemluvim o vnejsich jobovkach jako rozbite auto/spotrebice, ruzne necekane zdravotni problemy clenu rodiny...

Nejak se mi z toho zivota vytratil smrnc. A neumim to vratit. A to i pres to, ze s manzelem podnikame hodne veci, loni jsme byli na prechodu ledovce, chodime na lezeci stenu, jezdime na MTB (tohle je zajimave, on si to uziva, ja jsem vzdy v neskutecne hruze na "hravych pesinkach" ,ale paradoxne to jsou chvile, kdy mam pocit, ze ziju).

Mate to nekdo take tak? Nebo mely jste? Preslo to? Nebo uz jenom mam vyhlizet konec jako vysvobozeni?