Obvyklá stížnost na české školství je ta o bezduchém memorování.
Jak je to ale ve skutečnosti? Kolik jste zažili v reálu takových těch "legendárních" učitelů, co trvali na učení všeho nazpaměť? Já se přiznám, že jsem za celé své studijm na ZŠ, SŠ ani VŠ nikoho takového nezažila. Opravdu jsem nepotkala učitele, který by doopravdy trval na bezduchém navrčení (to jsem neuměla), vždycky jsem vystačila se zapamatováním důležitých faktů, pochopením a vlastními formulacemi a úvahami.
Na druhou stranu vím, že určitá část spolužáků "bezduché navrčení nazpaměť" používala jako systematický způsob přípravy aniž by to po nich kdokoli chtěl, a pak byli teda namydlení, když odříkávali pasáže z učebnice, na které se učitel neptal.
Není to celý trochu nepochopení?

P.S. Že jsme se dvakrát ročně do Čj měli naučit zpaměti básničku, do systematického bezduchého memorování nepočítám. Stejně tak "ný, natý, itý, ičitý" a podobné jednotlivosti v různých předmětech, které byly čistě pomůckového charakteru.