Epepe, vliv maminek to ve všech případech rozhodně nebude. Starší byl těžce fixační dítě od narození, dostával hysterák, když jsem mu na minutu zmizela z očí. Tatínka v tomto směru jako náhradu dlouhé měsíce vůbec neakceptoval. Klidně mohl být spokojeně u táty v náruči, dokud jsem byla v místnosti. Vyšla jsem ven a jekot...On požadoval společnost dokonce i když spal, když tam byl sám, tak se furt budil. A nevyrostl z toho, má to prostě jako výrazně povahový rys. Stále musí být na někom přilepen. Sám si prakticky nikdy nehrál (a ne že bych se nesnažila), až teprve teď skoro v 6letech se u něj občas začíná ukazovat taková ta klasická dětská hra. Prostě to neuměl. Taky bych před tím nevěřila, že si dítě neumí hrát. Tyhle věci jsou prostě hodně daný povahou a lámat to násilím není dobrý. Ale asi je to blbě přenositelná zkušenost. Když se mi narodilo druhé dítě, které klidně zůstalo chvíli samo, nevyžadovalo neustálou pozornost, a později si ochotně hrálo samo, koukala jsem na něj jako na malý zázrak. A pak se ukázalo, že je autista...