Biflovani v neznamkovanych třídách nenastava.

ale? já měla děti na škole, která první dva (u nejstarší holky tři) roky měla slovní hodnocení. ve druhé třídě tedy už kombinované. a i v té první třídě byli rodiče, kteří děti prostě ke drilu vedli, protože i slovní hodnocení je hodnocení a odráží se v něm, v čem je dítě dobré, v čem by mělo přidat a stejně, jako rodiče dítě tlačili ke zlepšování, kdyby přineslo dvojku, tlačí ho ke zlepšování, když jeho znalosti/dovednosti neshledávají uspokojujícími. a upřímně, nic divného na tom nevidím. i slovní hodnocení vychází z nějakého testování, zkoušení, pozorování dovedností dítěte a na to se dítě, ať už samo nebo za pomoci rodičů, připravuje. ROzdíl spíš bývá v tom, jakým způsobem to testování probíhá, ale to bych neviděla jako problém hodnocení, ale jako problém způsobu výuky. neboli i učivo, u kterého učitelka vyžaduje dril, je možné převést do slovního hodnocení a naopak, známky je možné dostat i tam, kde dril není vyžadován.

jinak za mne - já jsem vcelku adaptabilní rodič, takže mně je celkem šumák, jakým způsobem jsou děti hodnoceny, hlavně když je to pro mne srozumitelné. adaptovala jsem se i na učitele, který v průběhu jednoho školního roku dokázal současně používat procenta úspěšnosti, škálu asi deseti smajlíků, známky, hodnocení chybovosti v poměru k průměrné chybovosti za úkol (3chyby/8průměrný počet chyb v daném cvičení ve třídě) nebo naopak správnosti (stejné, akorát se nehodnotily chyby, ale správné odpovědi). byl v tom sice poněkud guláš, ale na prvním stupni se dá zkousnout prakticky jakékoli hodnocení. na druhém stupni už si to představit neumím, tam už děti mají na každý předmět jiného učitele, učí se víc věcí a hlavně si nechtějí do učení nechávat kecat rodičema, takže tam mi průběžné známky nebo procenta přijdou jako nejjednodušší a nejméně bolestivé řešení. dokud jsou v pohodě, dětem do učení nezasahuji, zhoršení nebo výkyvy řeším. to mi přijde přehlednější, než slovní hodnocení, přijde mi, že se dá rychleji reagovat.