Kudlo, já to docela prožívala, když jsem vybírala s dětmi základku, protože od prvního stupně jsem chtěla především to, aby tam chodily s radostí, mohly se rozvíjet - učit svým tempem, neztratily přirozenou dětskou zvídavost. To se podařilo (známky neměly). Jakmile známky dcera na 8lg získala, podřizovala jim způsob přípravy, trávila dost času (dle mého zbytečně moc) učením, aby měla ty známky co nejlepší. Ale to už byl z velké části její boj, volba. Na pvním stupni by měla jedničky zadarmo, a mohla by si myslet, že je vážně dobrá a nemusí pro to nicmoc dělat. Bez známek ale dělala na prvním stupni na co stačila (tedy víc, než na klasické jedničky).
Syn zas jiný případ (toho dnes vynechám).

A zas jiné zkušenosti mají děti, které mají 3 - 4. Né dvojky, jako tvoje děti.

Zjišťovat, že je ve škole něco špatně, až když dítě přinese pár špatných známek, je strašně pozdě. Může mít jedničky, a přesto začít ztrácet přehled, nebo se nudit, nebo si hlídat jedničky dvojky, ale ztratit radost z objevování.
A to tedy prožívám.

Protože to se pak dítěti hodí v pubertě, kdy už je jen na něm, jestli se bude učit nebo ne, protože rodič ho nedonutí (a ani třeba nechce). Vnitřní radost z poznání a vlastní motivace mu může zůstat, pokud ji nenechalo někde ve třetí třídě při diktátech na známky.