Jitys, určitě mně vyléčila medicína. Smekám před mojí onkoložkou a vůbec před celou medicínskou vědou. Ale beru to tak, že člověk je kombinací dvou složek - těla a ducha. Na tělo máme medicínu, ale s tou duší, tam si musíme poradit sami. Nebo s pomocí léčitelů, čar a kouzel. Ale na to já moc nedám. Takže jsem podstupovala léčbu těla ale chyběla mi ta informace, proč se to stalo. Když má člověk úraz, nebo nemoc vyvolanou virem, je to jiné. Když máš smrtelnou nemoc vyvolanou kdovíčím, nutí tě to přemýšlet proč. A zpětně se mi třeba ukázalo, že na úplné dno mě nedostala ta informace, že jsem nemocná, ale pocit, že zklamu svoje okolí. Neplakala jsem kvůli sobě, ale při představě, jak smutné budou moje děti. Prostě jsem sama sobě nedávala žádnou váhu. V tom mě nemoc změnila. Dnes už si sebe vážím, umím se pochválit a užívám si to žití. I s těmi starostmi, které k němu patří. A to ženství, to mám asi tak - dříve jsem měla dlouhé vlasy, normální postavu, prsa, ale neměla jsem se ráda. Nedívala jsem se na sebe do zrcadla a když už, tak s nepříjemným pocitem, že nevypadám hezky. Dnes mám vlasy krátké, postavu poznamenanou hormonální léčbou, prsa pryč, ale v odrazu zrcadla vidím ženu - sebevědomou a šťastnou.