Mě je z každých podobných řečí špatně...

Rakovina je tak těžké svinstvo, že jakýkoli "pokus" hodit vinu na pacienta, považuji za extrémně škodlivé a neempatické. (snad s výjimkou jasně prokázaných souvislostí typu - kouříte už 15 let dvě krabičky denně, no tak máte rakovinu plic)

Máme teď v okolí bohužel několik pacientů a můj muž třeba občas pronáší taky podobné řeči, posledně jsem se s ním dost drsně pohádala na téma, jestli je, zjednodušeně řečeno, smysluplné říkat kamarádovi, který už přes 5 let běhá na kolečka chemo a dobré to prostě není, že by se mohl uzdravit, kdyby odpustil své matce...

Pominu fakt, že samozřejmě, že je lepší, když by si sám v sobě vytvořil svůj duševní klid, kdyby si svůj život vybalancoval, nějak si to v sobě všechno zpracoval. O tom ta diskuse není - nebo jako zde, klidně souhlasím s tím, že pro ženu je fajn, když je "žena", šaty a sukně nosím velmi ráda, nalíčím se, ráda se upravím tak, aby mi muž(i) složili poklonu, zahrát křehkou blondýnku taky zvládnu, kolo si určitě sama měnit nebudu atd., ale že by mě to chránilo před rakovinou si nemyslím. Resp. hodně by mi ublížilo, kdybych tou nemocí onemocněla a kromě blbé psychiky z nemoci jako takové a z toho, co bude s mým ubohým dítětem..., by mi někdo přidával tím, že bude tvrdit, že je to kvůli tomu, že jsem nedostatečně žena, moc jsem pracovala, nevyrovnala jsem se s matkou, neodpustila jsem bývalýmu a já nevím čím ještě.