Kristýno, super...tady je vidět, že když se rozchod správně pomalu připraví a člověk pomalu přebere odpovědnost a odvahu a osamostatňuje se už ve vztahu, že to potom jde jakoby k cíli bez nějakých velkých emocí a výkyvů (tedy ze strany odcházejícího, na druhé straně to může být jinak).
Já bych se pokusila se synem promluvit,jak to vnímá on...v pětadvaceti je to už chlap úplně samostatný, nechala bych mu volné pole působnosti, ale zas tak bych se na něj moc neohlížela. jeho čeká vstup do nového života (dřív nebo později a může to být hodně rychle), ale stěhovat se na "starší kolena" dvakrát? Už bych za sebe chtěla mít něco hezkého, co bych mohla budovat pro sebe (a zatím pro dceru), abych se nemusela nijak extra nikomu přizpůsobovat, až třeba jednou novému partnerovi, kdyby byl. A denně dojíždět v mém věku kvůli pohodlí dospělého syna, kdybych si mohla vybrat bydlet v místě bydliště? Myslím, že by to po mně ani moje děti nechtěly.