Máme děcka téměř přesně o rok, starší "silnější" holka, mladší kluk. Holka byla fyzicky silnější, no, možná do určité doby, převahu ovšem měla psychickou. Kluk se s ní chtěl kamarádit, holka bráchu nechtěla.
Pamatuju se na okamžik, když jsme ho přinesli z porodnice....ten její vyčítavý pohled: "co jste to přinesli?" máme ještě nahraný na videu, naprostý úžas. Naštvala se, nechtěla se mnou "mluvit":
Než se synek narodil, sedávala mi dcerka na břiše, chtěla nosit, mazlit, atd...věděla
.
A pak mu začala brát dudlíky, hračky (se kterými si nikdy předtím nehrála), postýlku, kočárek, lehátko...
.
Nesla to fakt těžce a "uzurpovala". A malý brácha ji chtěl ve všem dohonit, vyrovnat se jí, zavděčit se...byl schopen pro ni udělat hodně moc.
V některých případech drželi spolu...a někdy ona jeho hodně srážela dolů, stačila jedna poznámka.
Te´d je jim necelých 17 a 18, za pár dnů...a rádi se mají docela dost.
Dcera stále do určité míry žárlí, ale už si to i uvědomuje, uvědomuje si to od určitého věku.
Žárlila o pozornost, o péči, o lásku, mívala pocit, že máme raději mladšího, chtěla ujištění stále dokola, že je pro nás důležitá.
Podle mě u nás měla největší problém ta starší.
Je to holt jakoby si člověk přivedl domů dalšího partnera s tím: "a měj ho, miláčku, taky rád/a, od nynějška u nás bude bydlet...a protože je mladší, musíš se mu trošku podřídit, pomoct, mu, chránit ho/ji, pomáhat a hlavně mu/jí neubližuj!"
Ten mladší přijde do rodiny, kde už ten starší má své místo...starší ale musí UVOLNIT část prostoru mladšímu...
No, naše děcka se taky několikrát porvala a ani nevím, kdo vyhrál. Nějak jsem to tak úzkostlivě nepozorovala...zastat se jednoho, nebo druhého znamenalo dlouze zkoumat prvotní příčinu, a to jsem udělala jen v naprosto nezbytných případech párkrát.
A poslední dobou se docela dost scházejí i se staršími sourozenci, pomáhají si, kooperují...ale hlavně - mají se celkem rádi, což mi samozřejmě dělá radost...
Ale nenutíme je, nesnažíme se jim narovnávat vztahy, to nějak tak samo.