Mám kamarádku, co má dcery 18 měsíců od sebe. Úžasný holky, ale jenom, když byla každá zvlášť. Byly v sobě pořád, hádky, naschvály, bití, všechno, máma na prášky. Zlepšilo se to v dospělosti, teď mají hezký vztah.

Syn byl hodné dítě, mazlivé, přátelské, nevyhledával spory, nebyl agresivní. Když měl 2 roky tak se jednou se mnou přišel pomazlit můj malý synovec. Když to dvouleté a jindy spíše bojácné batole uvidělo, tak se na něho vrhlo se strašným křikem a fyzicky ho napadlo, aby ho ode mně odehnalo. V tom věku by sourozence nebyl schopný přijmout.

Chci tím říct, že sice se mi nelíbí, když někdo provokuje, ale myslím, že to má hluboké kořeny v povaze a určitého traumatu z dětství spojeného s pocitem (i když třeba neoprávněným) nespravedlnosti ze strany rodičů, kteří podle jeho vnímání preferovali druhého sourozence.

Snažila bych se konfliktům předejít a minimálně by měli zakázáno chodit do pokojíčku toho druhého bez pozvání. Pokud to bude platit oboustranně, nebude to preferování. Dávala bych si záležet, abych kluka (ale samozřejmě i dceru) za něco pochválila a vyzdvihla (třeba že se stará o nejmladšího sourozence), aby měl pocit, že je i chválen a oceňován a nejenom neustále napomínán.