No asi to nebylo úplně zdravé, ale co jsem měla dělat. Byla to alternativa tlučení špačků. Škola, piano, jeden kroužek - a pak už jen mooooře času. Sice jsem pak ještě začala dělat sport, ale tam jsem jezdila MHD, takže co mi zbylo, cestou tam i zpět jsem zase četla. Rychločtení jsem se naučila asi v 9 letech z nějakého časopisu o Sovětském svazu. Odhaduji, že jsem četla tak 3–6 hodin denně, i ve škole a dokonce někdy i cestou do/ze školy (jako dneska píší lidi za chůze SMS). Rozhodně jsem měla knížku vždycky v ruce, co kdybych třeba musela čekat na křižovatce. Byla to hlavně dětská beletrie, ale sem tam i něco cestopisného nebo prostě literatura faktu (třeba různé Heyerdahloviny).
Dneska jsem samozřejmě kvůli různým povinnostem výrazně zpomalila (na tak 3–10 měsíčně), a taky mě zpomalily jazyky a úroveň knížek. Často mě ty knížky v cizím jazyce víc baví, protože je nezhltnu najednou a víc si je užiju.