Tahle fáze je jedna z nejšílenějších, na tom se asi shodneme. Třeba tě tedy aspoň utěší, že vše ostatní už bude o něco lepší.

Tohle předvádí nejen muži, ale i ženy. Je to fáze, kdy jsou jednak akutně zamilovaní a jednak to doma "prasklo", takže to nemusí "tajit" a snažit se zachovat alespoň nějaké dekórum a zdání.

To, že za to můžeš, od toho se oprosti, to samozřejmě není pravda - tito akutně zamilovaní nevěrníci, kdy to prasklo, toto používají jako ospravedlnění sebe sama - uklidňují tím své svědomí, snaží se tím stát více kladným pro své okolí "s tou hysterkou se to nedalo vydržet".

Řešení to nemá - ty logicky to diskutovat chceš, on ne - to bývá základní fakt. On zdrhá "do klidu" s ní, protože to už nemusí tajit. Řešila jsem to už x-krát (jednou tedy osobně, víckrát jako "průvodce" - tj. pracovně či jako kamarádka...), ale ačkoli je to pokaždé trochu jiné, ukazuje se mi, že nejjednodušší řešení je, potkávat se co nejméně a nic nediskutovat, protože teď to řešení nemá žádné.

Čili vykašlat se na nějaké diskuse o nás, a to zcela, protože on teď opravdu neví, to není póza, oni jsou prostě totálně mimo - rve se v nich akutní cit ("právo na životní štěstí") s celoživotně vtloukanou odpovědností ("povinnosti k manželce a dítěti"). Řešit (bez emocí) jen praktickou stránku. Nesnažit se být dokonalá, vše přehlížet, ani brát "vinu" na sebe (což tu děláš i ve svých příspěvcích), ale ani se netvářit, že nastal konec světa. Přijmout spíše to, že toto se prostě stává, prožil to v podstatě snad každý z nás (a kdo ne, tak to ještě prožije) a výsledek může být jak ten, že je to začátek definitivního konce vztahu mezi vámi, tak i ten, že ho to za půl roku přejde, posype si hlavu popelem a vrátí se (a ty se svobodně rozhodneš, jestli ti ještě za to stojí nebo ne).
Nyní - dohodnout praktickou stránku věci, dle situace každého jinak - placení bytu, jídla atd., nevařit-neprat nevěrnému manželovi považuji za automatiku, tam vůbec nechápu, co by k tomu jakoukoli ženu vedlo, nebo že by to kterýkoli nevěrný manžel mohl vyžadovat, oddělit ložnice, pokud to jen trochu byt umožňuje, domluvit míru péče o dítě, ideálně v tu dobu nebýt vždy doma, aby "musel", obdobně jako po rozvodu. Právně samozřejmě zdokumentovat veškerý majetek, výpisy z účtů, kopie (skeny) dokladů... Pro sebe klidně psychologickou krizovou intervenci. Zkusit vydržet se s ním nehádat, nevyčítat, neplakat, neprosit... tu bolest je potřeba odžít jinde (kamarádka, psycholog, příroda, střelnice...) - jemu to v horším případě bude úplně jedno, v lepším to bude živit jeho výčitky a bude zdrhat.

Nevím, kolik let je dítěti, tam ten přístup je strašně závislý na věku.