No, vy se tu zakladaatelce šklebíte, ale já ji chápu.
Syn se narodil, když manželovi bylo 34 let. Tedy v ideálním věku. Dostatečně "vyblbnutý" z mládí, se stabilní prací, vlastním bydlením...
Vždycky byl aktivní sportovec, pořád bylo co dělat...

Za těch 13 let hodně sešel. Ne fyzicky, na to, že mu je už 47 vypadá pořád moc dobře, udržuje se. Ale sešel hodně fyzicky. Před těmi 13 lety by mě ani ve snu nenapadlo, že se tak moc změní. Začínají ho bolet klouby a ta výdrž už není taková.

Snil o tom, že bude se synem sportovat, ale už na to nemá, sportuju a věnuju se mu víc já, on už je víc unavený a už nemá takovou kondici. A důsledek toho je, že se synem mám bližší vztah já, spojují nás společné koníčky, s taťkou tolik ne. Jasně, že každý to tak mít v jeho věku nemusí. Ale to v těch třiceti nemůžete vědět.
Co se týče zajištění, tak je všechno jak má být, do důchodu daleko, v pohodě můžeme syna živit ještě na vejšce, ale to, že tatínek je starší je znát.

Mě prostě nepřijde jako bomba nápad čekat s dítětem do 40 jako většině tady. Protože prostě nevíte, jak na tom budete za 10 či 15 let.