Valkýro,

ale je vcelku logický, že lidem, co museli řešit závažný problémy, do kterejch je život postavil a ke kterejm přišli jako slepej k houslím a nemohli je nijak ovlivnit, připadá život člověka, kterej vyrostl ve vcelku normální rodině (třeba ne ideální, ale skoro všude je něco, nebylo tam žádný tejrání a zneužívání a nedošlo tam k žádný zásadní tragédii), měl od začátku od tý rodiny zajištěný víc než slušný bydlení, ve škole mu to šlo, nouzí netrpěl a veškerý svý životní rozhodnutí dělal o vlastní vůli a s pistolí u hlavy ho dělat věci nikdo nenutil... prostě pohodovej, a jeho neustálý stěžování na nepřízeň osudu a na to, že mu celý okolí celoživotně škodilo, můžou vnímat jako rouhání a může je to dráždit.

Tady se ti Libik, kterýho před nedávnem postihla jedna z největších osobních tragédií, který můžou člověka potkat, omlouvá, jestli se tě snad slůvkem nedotkla v kontextu výše uvedeného, není ti to aspoň malinko divný?