;) nejsem psycholožka a už vůbec je nezvu k sobě.
Ale kolem dokola se setkávat s přesvědčením, že když dítěti zajistím odbornou pomoc, tak se z toho zhroutí, je poněkud únavné.
Zápal plic u dítěte by pravděpodobně nikdo neléčil doma pořád dokola babskýma radama, protože se dítě bojí doktorů. Prostě by ho k tomu doktorovi vzal. Dokonce i krev by mu nechal odebrat, přestože to není příjemný.
Deprese není o nic menší problém než zápal plic. Navíc děti opravdu nejsou hloupý, vnímají velmi citlivě, co je kolem nich v nepořádku, ovšem často se snaží svoje rodiče šetřit a svoje trápení nedávat najevo. (Nicméně netrápit se naříklad takovým rozvodem rodičů nejde... ale to spíš jen tak na okraj.)
Existujou různý intenzity smutku a případné deprese. Pokud je to už tak daleko, že nedojde do školy, řešení je nutný. A ne samodomo řešení, to už v týhle fázi nemusí stačit a dítě se trápí zbytečně hodně a zbytečně dlouho. Psycholog je od toho, aby pomohl, nikoli uškodil.