Přidat odpověď
Kdysi jsme to řešili v práci. Pracovala jsem u nadnárodní firmy v české pobočce. V centrále v Německu potřebovali pracovníky, rozuměj: levné otroky na kvalifikovanou práci. Takže se nabírali mladí absolventi vysokých škol ze zemí celého východního bloku, inženýři (IT, ekonomové, strojaři, dokonce i veterinární lékař. Středoškolák mezi nimi nebyl ani jeden). Měli jít do Německa na rok zaškolení, že pak jim firma nabídne slušný plat a kvalifikovanou práci v oboru. A víš jaké byly podmínky? Dostali českou MINIMÁLNÍ MZDU s tím, že tam mají ubytování s plnou penzí, a to přece taky firmu něco stojí ne (co na tom, že pracovníkovi na služební cestě toto podle Zákoníku práce hradit musíš, tady to bylo prezentováno jako benefit) a firma jim 2x ro roka platila cestu domů. Po roce nikdo z nich nedostal žádnou slibovanou práci, takže někteří vzteky dali výpověd. Praxi měli, tak co. Několik jich zůstalo v Německu, ubytek se vrátil do Čech. Jeden mládenec uvěřil slibům, že mu dají dobře placenou práci ale aby v tom Německu ze daných podmínek zůstal ještě jeden rok. Po dalším roce zjistil, že kulový a dal taky výpověď. Byl akorát nasr..štvanej, že ztratil rok života. Co myslíš, že by se stalo, kdyby si někdo z nich stěžoval? Přišel by o práci a Němci by se z toho vyvlíkli, že to byl plat po dobu zaškolování. Ptali jsme se tehdy na Úřadu práce, jestli by to řešili, že na udání ano, ale sami nevěřili, že by se něco vyšetřilo a už vůbec ne tomu, že by za to byl někdo postižen.
Věř, že mi to dost vzalo důvěru v právní stát a zápaďácké firmy po několika podobných zkušenostech nemůžu ani cítit. Berou nás jako kolonii, do které kdysi potřebovali dodávat zboží, které už u nich doma nikdo nechtěl. A my tomu tady tleskali a kupovali jako diví.
Předchozí