Umím si to o sobě myslet (a možná bych to zvládla i za určitých okolností vyslovit) u věcí, které se mi přihodily jaksi mimochodem a považuju je za svou okrajovou schopnost. Třeba u vaření bych to asi dovedla, myslet si určitě, říct možná taky, pokud by k tomu okolnosti směřovaly.
Ale o činnostech, které považuju za svou skutečnou práci nebo důležitou dovednost, bych si to o sobě netroufla ani myslet, natož říct.
Měla jsem s tím problém třeba kdysi na pracovním pohovoru. To jsem se cítila tak trapně jako málokdy.

Když něco takového řekne někdo jiný, tak záleží na spoustě okolností, někdy to vnímám jako neutrální oznámení bez dalších konotací, někdy kladně jako vpodstatě nabídku pomoci či vyřešení situace vyžadující právě někoho v tomhle dobrého... no a někdy to vnímám negativně jako honění si trika. Záleží kdo, kdy, kde, jak.