Monty, "žádné dítě se nerodí s vědomím "nejsem pro sebe/okolí dost dobrý, chci být nejlepší".
To přichází až s vývojem. A čím víc je tam té exhibicionistické motivace, tím to má blíž k mindráku. "

nojo, ale to už vycházíš ze svého vlastního přesvědčení, že za chtěním být nejlepší je to "nejsem pro sebe/okolí dost dobrý,", jenže to se mýlíš. Jsou děti, které se rodí ctižádostivé, samozřejmě bez "nejsem pro sebe/okolí dost dobrý,".

Můj syn se narodil s vědomím, přesvědčením, že je fakt dobrej (nejlepší). Opak mindráku, který ani později nezískal. Pokud předváděl, že je nejlepší (na závodech, ve škole), bylo to proto, že měl dojem, že se to od něj čeká (což trenérstvo a pedagožstvo ano, rodiče ne). Koncem puberty si srovnal, že opravdu nemusí a nechce nikomu nic dokazovat-předvádět, ani okolí, ani sobě, a přestal závodit, školu začal brát jako službu pro sebe - zdroj vzdělání, který může, ale nemusí využívat.

Jen výchovou to není. Někdo to v sobě má, jiný ne nebo méně. Pak teprve se s tou vlohou nějak pracuje, dochází k nějakému vývoji (k pocitu úspěchu nebo mindráku nebo reálnému zhodnocení, že v daném oboru dobrý nikdy nebudu), ale vrozené to rozhodně je.