Loni jsem se pokoušela starat o jednoho starého pána ze sousedství, protože mi ho bylo líto. Původně jsme byli domluveni, že za ním dvakrát - třikrát týdně zajdu, přinesu jídlo, to samé, co jíme doma, popovídáme si. Má takovou dceru, pro kterou se obětoval - sport z jeho pohledu na mezinárodní úrovni. Dcera žije v Německu, někdy nepřijede 3 roky, někdy 2 krát do roka, vždy pro prachy. Z ní tím naprostým sebeobětováním vyrostl jen sobec, měla zařízené i přijetí na práva a jako právnička neodpracovala ani den. Vše bere jako naprostou samozřejmost. Narodila se jí dvojčata, už jsou dospělí, víc péče jim, i když vyrůstali v Německu, věnovali prarodiče, včetně úkolů do školy, doučování. Ti takoví sobci nejsou, ale nesou si sebou ohromnou zátěž - musím to dokázat, protože děda... zaplatí se školné na soukromé VŠ, zaplatí se ten nejdražší kurz, protože ....
Ale ani je nenapadne, že je třeba za dědou jezdit, protože k nějakému sociálnímu cítění vedeni nebyli. Místo toho k dědovi chodí známí a sousedé, ale dlouho to nikdo nevydrží. A já už tam nechodím. Nedokázala jsem vydržet ty nesmyslné diskuze, že je třeba obětovat dítěti tolik a tolik, že je nezodpovědné nechat ho chodit do místní ZŠ, nechat ho dělat sport, který ho baví, i když tenis je prestižnější, je třeba vybrat jen to nejlepší... jak můžu koupit obyčejné tretry v Decathlonu...
Pro mě je to názorný příklad, že musí člověk myslet i na sebe, aby byl šťastný a že přílišná péče škodí.