Mapat, ano, souhlasím, já právě vím, taky jsem si na to přišla sama.
A uvědomuju si, že v mém těle budu dožívat pořád já, ne nikdo zvenčí...ne lékaři, co mě posílali na operaci. že zodpovědnost mám za sebe sama a veškeré následky mých rozhodnutí taky ponesu sama.
Vyřešila jsem žlučník i ŠŽ, aspoň dote´d, jestli doživotně, to nemůžu říct...ale zatím.

Teď jsem se dostala do konfliktu s mou dělohou...trvá to cca dva roky a už jsem konečně našla příčinu...nemyslím tedy přímo fyzickou, ta je celkem jasná. Zatím to vypadá, že se konečně problém lepší, jak to dopadne, nevím.
Snažím se se uzdravit, ty problémy mě vedou k přemýšlení nad sebou, mým životem, tady u mě zcela určitě vztahem a vztahy minulými, a nutí mě to prostě "něco" dělat...i když jen v sobě. Podle mne je to jedna z klíčových věcí uzdravení.
Zatím to přináší ovoce, jak to dopadne, nechám "osudu".
Zatím se taky setkávám (zvláš´t od doktorů mužů) s názorem - a nač máte v jednapadesáti mít dělohu? Moje gynekoložka mě naštěstí chápe ...a pomáhá mi. A nedávno jsem poslouchala přednášku (to byl teda doktor chlap), jak je pro ženy děloha důležitá a neměly by se jí tak lehce vzdávat .

Prostě jsem pro to hledání cestiček...pokud je na ně čas.