Ali, ty pocity prostě strašně ovlivňují...ale pocity nejsou objektivní pravda, to není realita.
Pokud to máš tedy podobně, jak jsem popsala, pak pár postřehů - pokud máš někoho, o koho se můžeš opřít, u koho se vypovídat, vyplakat, udělej to, nebuď na ty věci sama. I kdyby to bylo "nekonečné", využívej pomocných rukou, přijímej pochvaly, povzbuzení, pohlazení od druhých lidí.
A dovol si být nedokonalá...to jsme všichni...i když protějšek se může jevit o mnoho dokonalejší.
Dovol si zuřit, brečet, vyvztekat se (ne teda zrovna před dětmi), prostě dovol si projít těmi všemi emocemi...nedus to v sobě. Hlavně se neuzavírej do sebelítosti, do křivdy, je to strašlivě destruktivní a je to past, která nedovolí ty další kroky.
Spíš bych to převrátila do aktivity, pokud nebo až to půjde...
A takové malá otázka - vždycky je dobré se ptát "mám se já ráda"? Mám sebelásku? Asi to bude vypadat jako klišé, ale lidi nás milují tehdy (bez nějakých větších podmínek), když milujeme sami sebe, vlastně nám ten vztah k sobě často do jisté míry nějak zrcadlí. To nekonstatuji, spíš je to k zamyšlení, jak to člověk vevnitř v sobě má...
(včera jsem si koupila malou knížku Tajemství stvořitele - o tom, že nejdůležitější osobou ve svém životě jsme my sami...nemívala jsem to tak, vůbec
.