Já si jako dítě nepamatuju, že bych byla až takovej tragéd. Byla i jiná doba, bylo nutné držet krok. Navíc mám dva bráchy a mezi slepýma je jednooký král....mladší brácha měl plnou ŽK poznámek typu "neměl, nepřinesl, nevypracoval....", já spíš "vyrušuje, přesazena, odmlouvá". Nudila jsem se, tak jsem si vykecávala.

Spíš teď jako dospělá cítím přetlak a hlavně nestíhám požadavky okolí. Být někde na čas, odevzdat něco, sunu před sebou horu restů, odkládám věci. To, že mám obhajovat bakalářku, jsem zjistila v den obhajoby, bylo 9 ráno a já měla obhajovat 150 km daleko.