Toužíš po ocenění a ona najde hned chybičku.
To znám. Kdysi mi to moje máma vysvětlila - byla přesvědčená, že když mě bude dost dusit, vyvolá to ve mě touhu vykřesat všechno, jen abych dosáhla dokonalosti a tak se mi to nakonec podaří. Výsledek je v mém případě opačný a ona ještě pořád nechápe proč, má pocit, že u ní tenhle postup fungoval.
A ne, nejsi blbá. Já se chovala (a někdy chovám) stejně. Mě pomáhá Bůh, ale z psychologického pohledu - zkus si napsat, jaká je, a opakovaně si to číst. To dobré, i to špatné. Pomůže ti to připravit se na to, že je stále stejná a nezmění se. Zdůrazni si všechny hezké věci, které pro tebe kdy udělala,kdy tě pochválila a kdy ti s ní bylo dobře. Ty si čti ještě častěji, a když tě zkritizuje, snaž se je vybavit, abys to negativní mohla líp pustit pryč. A pak ji obejmout a říct jí, že ji máš ráda. Možná tě překvapí, co to s ní udělá.
Důležité je, nestavět svoji hodnotu na jejím hodnocení. Opakovaně si říkat, že u vás to vypadá, jak to vypadá, protože to je vaše domácnost a ne její.

Možná by ti pomohlo přečíst si knihu "Prosím tě, mami" a "Pět jazyků lásky."

Asi tohle všechno víš, ale třeba ti to aspoň trošku uleví.