Aneb proč jsem furt tak blbá, že vždycky znovu a znovu já husa pitomá něco očekávám a znovu a znovu jsem zklamána?

Proč mě to bestie furt tak bolí, i když se to opakuje znovu a znovu a dospělá jsem už 20 let, stejnou dobu s matkou nežiju, dlouhé roky ji holt vídám jen párkrát do roka, protože objektivně tak je mi nejlíp.

Už jako dítě jsem se učila nic nechtít, snažit se nic nepotřebovat... Pak jsem to roky dospělosti snášela celkem dobře, překvapivě se to zas k horšímu zlomilo, co jsem já sama matkou, asi proto, že já cítím strašlivou lásku k tomu svému dítěti, dala a udělala bych pro něj všechno a tak ten kontrast prostě mě vždycky srazí na kolena.

Za 20 let mého dospělého a samostatného života jsem přesně 2x! měla dojem, že jsem pro ni důležitá a že mě snad i miluje. Doprdele práce, proč tu zbytečně brečím? Nic na tom nezměním.

Závidím vám všem, kdo máte v dospělosti se svou matkou hezký vztah.