Táta četl pořád, prakticky jen odborné knihy. Máti nečetla vůbec (myšleno knihy, odborné články ke své práci ano) a mě s bráchou hlídala, abychom nečetli, za čtení jsme byli trestáni domácími pracemi, protože čtení bylo v jejích očích nejvyšší formou flákání. Takže jsem odmala četla tajně a strašně moc, brácha taky. Oba máme vrozeně rychločtení, tak jsme stíhali přečíst dost i v těch ukradených chvilkách - vzájemně jsme se kryli Svým způsobem pro mě byla vysvobozením povinná literatura ze školy, protože jsem ji pak používala jako prápor "učení je moje práce, takže čtení je teď moje práce a neflákám se" a do Babičky jsem si pokládala zábavnější knihy menších formátů
Hodně jsme mohli číst u prarodičů z obou stran, ale víc jsme vždy četli u tátových rodičů, jelikož ti kdysi měli velké knihkupectví, pak děda nějakou dobu řídil krajskou pobočku nakladatelství (byl mimochodem autorem hesla "Každý čtvrtek novou knihu", co bylo pak tištěné na balicích papírech v knihkupectvích) a tak mají dům nacpaný zajímavými knihami od sklepa po půdu.