Nepocházím z žádné intelektuální rodiny (řidič autobusu a zdravotní sestra, prarodiče dělníci se základním vzděláním) a už vůbec ne disidentské. Četlo se u nás hodně (i když spíš lehčí literatura), hlavně tedy chlapi, ženské na to neměly tolik času a když večer bylo "volno" tak spíš pletly (na děti) u TV. Mamka začala číst, až jsme byly (děti) z domu. Já četla od druhé třídy pořád, chodila jsem do knihovny a nosila si domů plné batohy knih
Sestra četla mnohem míň, ale vynahrazuje si to teď v dospělosti (taky co má už velké děti), bratr nečetl nikdy, kromě věcí do školy (má technické vzdělání). Povinnou literaturu opisoval z mého čtenářského deníku Z mé hromady knih ke státnicím na VŠ omdléval, že prý on by to nezvládl ani přečíst, natož se to naučit. Ale nijak omezený se mi tedy nezdá, asi se v životě slušně orientuje i bez fůru přečtených románů a detektivek