Unás doma se nečetlo - mamka tak kuchařku, taťka občas nějakou literaturu faktu, babička nic. Nevlastní děda (byl s námi od mých 12) ovšem sloužil jako místní lidová knihovna (podhůří, kde je pár chalup daleko od sebe, chodili si k němu kdeco půjčovat, měl i výstřižky z časopisů o bylinkách a tak - to se mi moc líbilo, dnes v době internetu by to bylo marné, co dělal, ale tohle mluvím o začátku 90.let).

A já? Čtu celoživotně poměrně hodně, od první třídy chodím do knihovny, bez knížky necestuju, je to moje nutná výbava. Četla jsem dřív v šalině, čtu si u doktora, ve vlaku, buse, dokážu to i v autě jako spolucestující (jako řidič poslouchám často audioknihy), když to jde u vaření klidně taky nakukuju.... V dětství to byl pro mě dost únik od neuspokojivé rodinné situace, knihovnu jsem milovala, chodila jsem tam paní pomáhat, trávila jsem tam čas - narozdíl od doma - ráda.
Až na výjimky jsem stále věrná knize papírové
Děti - staršímu synovi čtu od mala, do deseti četl něco málo nahlas, jinak si spíš prohlíží odborné věci a sem tam si pár řádek přečte. Teď už čte dětské fantasy, dobrodružné celkem dost, rozečetl se. Menším dětem čtu taky, ale bohužel míň než nejstaršímu, do knihovny chodíme, snažím se tu lásku budovat. Knížky dávám jako dárky co to jen jde a tak...