Nevím, mně kdysi pomohlo otevřeně říct dotyčnému, že je mi líto, že jsem ublížila, ale že jsem to zkoušela napravit a nejde to, a pokud mi nemůže odpustit, je mi to líto, ale ani já už nemůžu nic dalšího udělat. A z toho vztahu jsem odkráčela a víceméně násilím jsem napřela celou svou pozornost jinam (což bylo zpočátku těžší, ale poddalo se to) a časem to i ze mne vyšumělo. Ale nebyl to vztah s člověkem z nejbližšího okruhu.

Mně obecně pomáhá natvrdo předpnout pozornost jinam a nepříjemnou věc zabouchnout do šuplíku s nápisem "neotvírat ani na štěrbinku", pak někdy po čase vědomě pootevřít (kdy, to mi obvykle naskočí samo v souvislosti s něčím, co se děje, ale někdy mě k tomu ponoukne třeba mimořádně pěkný den, nečekaná vzpomínka), trošičku vytáhnout, znovu zabouchnout, po čase opakovat... až, někdy to trvá dlouho, zjistím, že v tom šupleti už není nic, co by mě děsilo nebo to výrazně bolelo.