Sirael,

ale on má Z+2 v jistém smyslu pravdu... rozumem jim nic nevyčítáš, ale citově se na ně v podstatě hněváš, že ti neodpouštějí, protože máš pocit, že to odpuštění potřebuješ, aby se ti ulevilo, a oni ti ho odpírají, ačkoliv ses upřímně snažila ho získat... Myslím, že v tobě částečně hraje takové to "oni by MI MĚLI odpustit"... Myslím, že smířit se s tím, že ti někdo něco neodpustí, je hrozně těžké.

hrouda tu zmiňovala Otčenáš, že tam je "odpusť nám naše viny", ale není tam "a pomoz těm, proti nimž jsme se provinili, aby nám odpustili"... Ale já myslím, že by to tam nepatřilo. Že otčenáš je osobní modlitba k Bohu, vyjadřující tvůj vztah k němu. Odpouštíme našim viníkům, protože si uvědomujeme důležitost odpuštění a chceme ho od Boha... ale zároveň ani Boží vůli není dobré využít jako parní válec, abychom druhé zválcovali do pozice, kterou po nich chceme my...

Myslím, že se budeš muset od toho vztahu citově odpoutat, odstoupit, najít nějakou rovnováhu, ve které si řekneš "ano, ublížila jsem, ale už jsem udělala všechno rozumně myslitelné, aby mi bylo odpuštěno, pokud mi odpustit nechtějí, nemůžu je nutit" a aby sis odpustila - tudíž abys na ten vztah přestala hledět optikou minulosti - "je to špatné, protože já jsem udělala něco blbě, a pak jsem chtěla, aby mi odpustili, ale oni neodpustili, atd. atd." - nemusíš z toho pocitově dělat řetězovou úvahu x let do minulosti, spíš bys podle mě potřebovala reagovat jen na to, co se v tom vztahu děje teď, jaký je ten vztah teď... a podle toho se k tomu stavěla, třeba se snahou nechat otevřené dveře k nějakému narovnání, ale ne snahou vymoci si něco na nich.