Nevím, jestli většina žen po svatbě touží a muži musí být dostrkáni, do hlav lidem nevidím a zní mi to jako klišé z nějaké komedie pro široké masy. Většina lidí se kolem mne se prostě vdala nebo oženila, aniž by k tomu museli být strkáni nebo to byl nějaký cíl, kterého nutně dosáhnout stylem Moje tlustá řecká svatba a jedno s kým. O svatbě jsem nikdy nesnila, když jsem začala chodit s manželem, prostě jsme po čase začali plánovat sňatek, aniž by nás k tomu vedlo nějaké pnutí. Muže, který by se jasně vymezoval proti a prosazoval nějakou volnou formu soužití, bych si asi ani nezvolila jako partnera, bylo by to příliš cizí mému pojetí.

Nebrat se kvůli něčím rozvodům mi přijde pitomé, nechápu, co má moje rozhodnutí společného s tím, co dělá někdo jiný. V mém okolí je rozvod spíš výjimka, zato těch pár lidí, co se někdy rozvedli či rozešli ze vztahu s dětmi, jsou ženatí počtvrté či plánují pátou svatbu, takže se stihli statisticky porozvádět či porozcházet za nás za všechny , co žijeme deset, dvacet, třicet let v jednom spokojeném manželství a nehodláme to měnit.

Body 3)a 4), jo opravdu si to myslím.